Tři roky stará sedmá řadovka „Return To Zero“ představila SPIRITUAL BEGGARS jako skutečné mistry v oboru zvaném retro rock. Přestože partička kolem nepřehlédnutelné kytarové ikony Michaela Amotta byla od svých počátků spíše tlačena (a právem) do stonerrockové krabičky, tak právě „Return To Zero“ ve velké míře dokázalo nasát velké dávky z klasického rockového učení a i díky výrazným hlasovým možnostem nově příchozího pěvce Apolla Papathanasioa nabídnout této švédské partičce další, řekněme širší a zajímavější možnosti hudebního vývoje. I proto jsem na letošní novinkové album těchto nesmělých chasníků opravdu těšil.

Za „Earth Blues“ hovoří už sama grafika obalu, letos jedna z nejpovedenějších a vzhledem k hudebnímu obsahu alba vůbec nejvýstižnějších co jsem objevil. Ona totiž sama o sobě vykresluje, že deska bude po muzikantské stránce čerpat až někde hluboko v hippiesáckých ideálech („Dreamer“), zároveň však mocně praktikovat odkazy z nejlepších hardrockových let.

Michael Amott si je určitě dobře vědom, že momentálně „classic rock“ retro opět dost frčí a protože rozhodně není žádný skladatelský trouba, tak na plno využívá potenciálu, kterým jeho současný ansámbl disponuje. Amottovi zkrátka v žilách koluje krev se zvýšeným objemem rockové plazmy, stejně tak v sobě tento kytarový virtuóz dřímá geniální cit a talent navrhnout prvotřídně vystavěnou melodiku do jakékoliv žánrové odnože. Novinka, stejně jako všechna ostatní alba SPIRITUAL BEGGARS, na mě i nadále působí jako daleko přirozenější a uvěřitelnější Amottova parketa, než široce šitá zakázková výroba deathmetalových ARCH ENEMY, kde Michael také hraje jednu z hlavních rolí.

„Earth Blues“ zdaleka není deskou, jež by zanechala silnější záchytné body při prvních posleších. Nejsou zde žádné intenzivní hitové momenty nebo jasně čitelné instrumentální předváděčky, zůstává pouze přitažlivé rockové aroma, které chce být opětovně inhalováno, prozkoumáváno a posléze i pochopeno. Každý, kdo se o hudbu zajímá (poslouchá ji), moc dobře ví, že materiál s podobným charisma u posluchače takřka nemůže skončit na listině braků, a to ať už je kdovíjak skladatelsky (ne)originální.

Obrovským kladem novinky je právě ten fakt, že jenom velmi postupně odkrývá veškeré elegantní, avšak i pečlivě skryté detaily, resp. trpělivě učí vás rozumět a ocenit jednotlivé propracované hudební vazby uvnitř každé z kompozic. Po několikátém soustředěném poslechu zjistíte, že máte co do činění s příkladně konzistentním tuctem skladeb, jenž na jednu stranu přináší zábavný a dosti svérázný muzikantský rukopis, na druhou stranu se nebojí hlasitě citovat (napodobovat) partitury svých inspirátorů.

Už by bylo na místě, abych v této recenzi zmínil jedno jméno, které snad musí znát každý kdo se kolem rockové hudby jakkoliv ometá. Pokud si tedy odmyslíte ono chvályhodně přetrvávající masivnější stonerrockové ladění a specifický ovšem slovy nepopsatelný hřejivý „hippie feeling“, jenž z drážek desky přímo sálá, tak potom vězte, že si letos SPIRITUAL BEGGARS dali za úkol vypracovat dizertační práci na téma „Čest a sláva legendě DEEP PURPLE“. Zvláště trojce Amott, Papathanasio a hammondkář Per Wiberg se místy až vtělují do kůže a kytary Ritchieho Blackmorea („Dreamer“), klávesových epizod zesnulého Jona Lorda („Kingmaker“), ale i Apollo Papathanasio kolikrát natahuje vokál jako ten nejklasičtější z Ianů Gillanů např. v „Too Old To Die Young“, nebo „Freedom Song“.

Byl bych ale nerad aby tento „silně purpurový“ nález vrhal na desku jakési špatné světlo, právě naopak, už dlouho jsem neslyšel takto osobitě zrežírovanou hudební poctu. „Earth Blues“ totiž nežije pouze z odkazů minulosti, ale ono především předkládá značnou porci svěžího rockového umění, ze kterého čiší uvěřitelnost, láska k muzice a nefalšovaný tvůrčí zápal. Za pravdu ať mi dá fantastické finále v podobě „Legends Collide“, dohrané, podobně jako nedělní mše, na pompézních avšak střídmě dávkovaných hammondech.

V podtitulku desky nacházíme citát Williama Shakespeara, který, věřím, vystihuje úplně to nejpodstatnější.

„Pokud je hudba krmě lásky, hrajte ji!”